Podrážděnost, pocity neschopnosti, ztráta motivace k výkonu, vyčerpání… Kdy se jedná o příznaky spojené s dlouhodobou únavou a kdy už je na místě hovořit o syndromu vyhoření? Pro celkové mentální a citové vyčerpání spojené s dlouhodobým stresem použil tento termín poprvé psychoanalytik Herbert J. Freudenberger v roce 1974.
Od té doby jeho výskyt poměrně dramaticky narůstá. Například v České republice podle statistiky Všeobecné zdravotní pojišťovny trpí tímto onemocněním každý pátý Čech, přičemž nejvíc ohroženy jsou tzv. pomáhající profese, jako jsou zdravotníci, pracovníci v sociálních službách, učitelé… V byznysovém prostředí pak nejčastěji „vyhoří“ zaměstnanci na úrovni středního managementu. Dlouhodobé psychické potíže řada lidí začne řešit po svém, bohužel se často uchylují ke zlozvykům, jako jsou alkohol či jiné závislosti, které alespoň na chvíli dají zapomenout nepříjemným pocitům. I syndromu vyhoření lze předcházet, a pokud se rozvine, lze ho s pomocí odborníků překonat.
MUDr. Michal Kryl
- primář Doléčovacího oddělení Psychiatrické léčebny ve Šternberku
- psychiatr a psychoterapeut s privátní praxí
- Proč jste si vybral vaši lékařskou odbornost a splnila praxe vaše představy a očekávání?
Jako studenta mne zaujala neurologie, poté však přišla psychiatrie se svými podivuhodnými jevy a stavy, určitými neprobádanými tajemstvími mozku a duše, která mě vždy přitahovala. Po pár letech jsem se do hloubky začal věnovat psychoterapii, provádět ji s pacienty a zároveň ji vyučovat i studenty. Ještě později mne začaly zajímat vztahy mezi duševními a tělesnými pochody - psychosomatika. Zůstal jsem tedy tomuto členitému a pestrému oboru již věrný. - Co vás na práci v oboru psychiatrie nejvíce přitahuje?
Částečně jsem asi odpověděl už u první otázky, takže jen doplním: Jsou to léčebné možnosti. Jak moderní farmaka, tak psychoterapeutické postupy dokážou našim nemocným v dnešní době pomoci tak, jak ještě před půlstoletím nebylo myslitelné. U léků jde vývoj velmi rychle kupředu a prioritou se stává minimalizace vedlejších účinků, což je moc dobře. Je tu také viditelný posun ve vnímání duševně nemocných naší společností, a tím, co dokáže řada institucí i nadšenců pro naše pacienty udělat na sociálním poli. To dříve nebylo běžné! - Co děláte, když odložíte lékařský plášť?
Věnuji se úplně odlišným činnostem nesouvisejícím s prací a každému to doporučuji. Je to dobrá prevence syndromu vyhoření. Takže se pokouším hrát tenis a začal jsem docházet na střelnici s malorážkou. Občas si jdu zaběhat. Trvalou radost mi řadu let působí naše zahrada a péče o ni. - Jaký je váš vlastní recept na aktivní zdraví?
Udržovat se v kondici. Nedat mozku ani tělu příležitost zlenivět, ale zároveň je netrýznit výkony a "musy"... Nevydržel bych v práci, na níž se aspoň trošku netěším, a nevydržel bych u zájmu, jenž mne přestal bavit. Vlastně se na něco stále mohu těšit a to mne samo vede. Nemoci bych se snažil nepodléhat, a nadměrně bych se nepozoroval, ale zároveň bych doporučil všímat si signálů svého těla a naučil se jim rozumět. Tělo vás pak může odměnit kamarádským vztahem k vám. A kamarády bychom měli přece kolem sebe mít. :)
MUDr. Bc. Aleš Grambal, Ph.D.
Primář Kliniky psychiatrie FN Olomouc a LF UP v Olomouci
- Proč jste si vybral vaši lékařskou odbornost? Splnila praxe vaše představy a očekávání?
Vždy jsem se zajímal o to, jak funguje svět kolem nás, jaké síly řídí vesmír i naše životy. Během studia techniky jsem se pod vlivem knih profesora Stanislava Grofa rozhodl pro medicínu, s jasnou představou směřovat k psychiatrii. Aktuálně jsem se dostal velice blízko své původní představě o tom, co chci dělat a jsem takto spokojený. - Co vás na práci ve vašem oboru nejvíce přitahuje, baví?
Rozplétání životních příběhů lidí a hledání individuální cesty a nových psychoterapeutických přístupů, jak jim pomoci. Postupně se mi rýsuje představa o tom, co je to osud, jakými mechanismy ovlivňuje naše životy a jak těžké je něco změnit. Čím blíže mi člověk v roli pacienta umožní vidět jeho příběh, tím více mu rozumím a není prostor pro souzení jeho chování a života. Také mě naplňuje vedení psychoterapeutických výcviků a předávání zkušeností mladým nadšeným kolegům. - Co děláte, když odložíte lékařský plášť?
Jako psychiatr se bílému plášti trochu vyhýbám, rád pracuji na zahradě, trávím čas s rodinou, na horách, u vody a na vodě, trénuji a rozhoduji karate dětí, jezdím na motorce, létám s dronem, fotím… - Jaký je váš vlastní recept na aktivní zdraví?
Ve fyzické rovině se snažím být aktivní, podle ročního období více běhám, pracuji na zahradě, koupu se, dokud voda nezamrzne, nekouřím, nejím maso, cvičím karate, snažím se držet krok se svými dětmi. V psychické rovině mi pomáhá vlastní sebepoznání a zkušenost z terapie. Snažím se dělat, co považuji za důležité a v souladu s mými životními hodnotami a to, co mi dělá radost.